Srp 21, 2019
Mám takový zvyk. Při výročích srpnové okupace Československa si pietně listuji zašlými stránkami časopisu Reportér, který vycházel v šedesátých letech 20. století. Nejspíš profesní úchylka. Získala jsem jen pár čísel, zažloutlých, potrhaných, z poslední třetiny roku 1968. Než ho normalizační komunisté v devětašedesátém zrušili, užíval si spolu s čtenáři krátký závan politické svobody. V jednom z říjnových čísel je i anketa s lidmi, jimž „Rusáci“ sebrali naději a kteří uvažovali o emigraci. Opravdu ti lidé nakonec odešli? Jak se jim v cizině dařilo? A pokud neodešli, jak prožili následující dvacetiletí? Jak hořký byl pro ně 21. srpen 1969, kdy Češi mlátili Čechy? Už jednou jsem je zkusila přes novinový text oslovit. Z dávné anonymity a minulosti (možná i ze zahraničí) nevystoupil nikdo z nich. Zkouším to tedy znovu, kdo ví, po jednapadesáti letech je to ještě méně pravděpodobné než minule.
Mladí koně ve španělské Galicii vedou téměř celý rok docela idylický život. Volně se pasou skoro bez dohledu na nekonečných pastvinách zelených svahů Galicie, autonomní oblasti v severozápadním Španělsku. Jednoho letního dne však tato idyla nečekaně končí.
