Srp 21, 2019
Mám takový zvyk. Při výročích srpnové okupace Československa si pietně listuji zašlými stránkami časopisu Reportér, který vycházel v šedesátých letech 20. století. Nejspíš profesní úchylka. Získala jsem jen pár čísel, zažloutlých, potrhaných, z poslední třetiny roku 1968. Než ho normalizační komunisté v devětašedesátém zrušili, užíval si spolu s čtenáři krátký závan politické svobody. V jednom z říjnových čísel je i anketa s lidmi, jimž „Rusáci“ sebrali naději a kteří uvažovali o emigraci. Opravdu ti lidé nakonec odešli? Jak se jim v cizině dařilo? A pokud neodešli, jak prožili následující dvacetiletí? Jak hořký byl pro ně 21. srpen 1969, kdy Češi mlátili Čechy? Už jednou jsem je zkusila přes novinový text oslovit. Z dávné anonymity a minulosti (možná i ze zahraničí) nevystoupil nikdo z nich. Zkouším to tedy znovu, kdo ví, po jednapadesáti letech je to ještě méně pravděpodobné než minule.