Úno 11, 2020
Příklady táhnou, to je nezpochybnitelné pravidlo života rodiny i společnosti. Není proto vůbec zbytečné pohlédnout do Zpětného zrcátka minulých dnů pohledem upřeným na chování a výroky těch, kteří – pokud na sebe vzali roli vůdců – by měli tím příkladem být. Tím více, že jde o roli dobrovolnou, vědomou, kterou přijali ve stavu příčetném. Připomínka, že ve stejné pozici jsou i rodiče, není zcela přesná a dá se s nadsázkou zpochybnit tím, že dotyční se rodiči stali ve chvíli a stavu, kdy se o jejich příčetnosti dalo s jistotou pochybovat. Věnujme tedy pohled hlavně vůdcům, respektive těm, kteří se jimi cítí být. Drzost, s jakou se chtěla zmocněnkyně pro lidská práva (sic!) Helena (Ur)Válková zmocnit i funkce ombudsmanky, se zdála být nevídaná a nepřekonatelná. Nevídanou zůstala, ale překonat ji soudružka (Ur)Válková dokázala.
