Lis 2, 2018
Dušičky mi vždy připadaly jako divný svátek. Spojuji si je hlavně s dětstvím, kdy živá část mé rodiny nastoupila do žlutého favoritu, zatímco ta mrtvá část čekala na hřbitově na Slezské Ostravě. Ano, celá živá část mé rodiny se do toho favoritu zvládla naskládat, takže to bývala v podstatě největší rodinná sešlost. Do kufru se naložilo nějaké to kvítí a červené svíčky ze supermarketu, které doma strašily už od září, když byly prvně ve slevě. Moje nejoblíbenější část té výpravy přicházela hned zkraje, když babička pohlédla znalým okem na hrob. „Nebyli tady! Ani Bolci ani Kociolci,“ odsoudila vždy nějaké znepřátelené rodinné větve, z nichž znám pouze ta jména. Hezky se rýmují. Ještě jednu věc vím. Že na Dušičky je vždycky hnusně. To aby zapálená svíčka hned zhasla a mohli jste ji zapalovat pořád dokola.
